Den 1. a 2. – odjezd a Bangkok
Možná bych měl začít dnem „nula“, což bylo období příprav, plánování a „odluky“ od V. Balit jsem začal včas, asi tak 2 dny před odjezdem. Plán výletů jsem měl hotov asi měsíc, ale V se nelíbil, takže jsem nic dalšího nevymýšlel a vše ponechal náhodě a improvizaci, kterou už „umíme“. Seznam věcí sebou jsem si vyskládal k batohu ve čtvrtek a pátek a sobotu jsem věnoval horečnatým nákupům chybějících věcí. Čas odjezdu byl stanoven na 9:20 z hlavního nádraží, byť byl dost na hraně s požadavkem být na letišti včas. V navrhovala jet dřívějším spojem, což ale znamenalo vstávat někdy v 5:00 a být na hlaváku v 7:00, což jsem zamítl a jal se riskovat. Každopádně jsem byl rozhodnut dostat nás do Thai za každou cenu, snad jen kromě charteru.
V sobotu večer se mi podařilo dokončit check-in i na navazující let, ovšem bez výběru sedadel. Vše jsem vytiskl, stáhl do mobilu a byl připraven. Nový problém – jak se dostat na hlavák? Původní plán jet vlakem ze Zbraslavi jako obvykle ztroskotal na výluce na trati. Takže autobus, 2 přestupy… paráda.
Vyrazil jsem v 8:00 ze Zbraslavi i s řízky od mámy, přestože jsem jí říkal, že v letadle jídlo dostaneme. Po dvou přestupech jsem na hlavák dorazil 8:45. První, co mě zarazilo, že náš vlak stále nemá přiděleno číslo nástupiště. V 9:00 psala V, že i ona dorazila. Bohužel mi nebrala telefon, tak jsem ji v davu ostatních cestujících po chvíli našel sám. Číslo nástupiště se u kýženého vlaku objevilo v 9:10. Přesunuli jsme se na perón a vyčkávali příjezd našeho spoje. V 9:20 vlak stále nikde, zato se na info tabuli objevila informace o zpoždění 10 min. Já dobrý, V začíná situaci komentovat. V 9:25 se info o zpoždění navyšuje na 20 min. Já nadávám, V lehce panikaří. Mladík opodál telefonuje na Student Agency a chce vrátit jízdné. Vyrozuměli jsme z hovoru, že vlak bude mít zpoždění pravděpodobně 30 min. O další minutu později z hovoru pochopíme, že ne 30, ale 40 min. zpoždění. Panika roste. Vlak přijíždí s asi 25minutovým zpožděním na nástupiště. Míjí všechny čekající cestující a staví až kdesi v dáli. Nespokojený dav se vydává za vlakem s mými hlasitými projevy nesouhlasu (rozuměj nasr…). Náš vůz číslo 1 je, světe div se, na konci vlaku. To ovšem zjišťujeme až poté, co dorazíme k prvnímu vagonu s číslem 5. Ano, u zpožděného vlaku jsou opačně řazené vozy! Nadávky nabírají na intenzitě, ženu ve stejnokroji Student Agency zahrnuji ironickými dotazy a oslovuji ji „madam“. Myslím, že jsem jí já i moje dotazy u prd… a v duchu se dobře baví naším zoufalstvím.
Vyrážíme. V Pardubicích zjišťuji, že jsme aktuálně 30 minut za plánem. Přichází strategické rozhodnutí. Volám kolegovi Jirkovi, který bydlí v Brně, zda by nás do Vídně odvezl autem, vystoupíme-li v Brně. Kupodivu souhlasí. Domluvíme se, že se ozvu podle vývoje zpoždění. Stevardka mě ujišťuje, že se zpoždění daří stahovat. O půl hodiny později volá Jirka, že nebydlí v Brně a cesta mu zabere tak půl hodiny. Tlumočím mu optimistickou prognózu stevardky a Jirku odvolávám. Chyba! V Brně jsme 40 minut za plánem. V, jak se později dovídám, již má hlavě šrotující plán náhradní lokality pro dovolenou, doslova mi říká „nemohla bych se vrátit do práce, že jsem neodjela. Myslela jsem kdyžtak Alpy“. Volám kolegyni Kamilu z Břeclavi. Kamila to nebere. Hledám Taxify Vídeň. Dáma přes uličku zřejmě poslouchala naše rozpravy a radí vystoupit již na předposlední stanici – Semeringu. Podle ní je to taková malá zastávka, ale je to blíž letišti. A asi tam žádné taxi nebude… Ještě přidává, snad aby nás povzbudila, že uzavírka na trati na trase Brno-Břeclav se nás snad netýká, když už máme takové zpoždění. Pecka, uzavírka! Baba.
Kamila stále nic, na Vídeňské taxi se nedá dovolat. Přemýšlím, kolik budou stát nové letenky do Bangkoku.
Břeclav, Vídeň-Semering. Zpoždění 35 min. Pádíme s batohy z nádražního perónu v očekávání pustiny. Milé překvapení v podobě pulsující hlavní ulice se čtyřmi čekajícími taxíky. Vrháme se k prvnímu z nich s výkřikem „to the airport, please“. Postarší Rakušan ochotně nakládá do továrního vozu Škoda naši bagáž a za 20 min a 36 eur jsme na letišti. Přepážku nacházíme okamžitě, krom personálu nikde nikdo. Přehazujeme nutné věci z velkého do malého batůžku a jdeme na to. V té chvíli mladá Ukrajinka přepážku uzavírá se slovy „it is too late“ a odchází. Naštěstí nechává kolegu pro VIP otevřeného a ten nás odbavuje. Hodinku se procházíme po letišti a pak jdeme na check-in. Bez větších potíží nasedáme do letadla a za 1,5 hod. jsme v Kyjevě. Tady se pokoušíme domluvit anglicky s obsluhou na příletech, zda naše kufry přeložili a ta nás s tupým výrazem po kontrole pasů posílá do prostoru pro výdej kufrů, čímž přicházíme o pohodlnou možnost jít rovnou do odbavené zóny. Můj tupý nápad vyfotit si jinak hnusné letiště končí tím, že mě čeká další fronta a bezpečnostní kontrola se vůbec do haly vrátit k trochu nervózní V. Nakonec, po lehkém zdržení – V měla v batohu imbus vel.8, který rentgenem odhalili – se dostáváme do prostoru pro odlety. Letí nám to za 30 minut, tedy než na ceduli zjišťujeme, že je let odložen o cca 2 hodiny. Napětí by se dalo krájet. Rozbalujeme řízky, kupujeme vodu a sedíme mlčky na opačném konci haly. Po asi půl hodině víceméně ticha sejdu projít a s hrůzou zjišťuji, že na tabuli svítí info o již započatém „boardování“ našeho letu a odlet je již za 20 minut. Svižnou chůzí se přesouváme k „rukávu“ jako jedni z posledních, nastupujeme bohužel do úplně stejně stísněného prostoru (trochu jsem doufal, že větší letadlo bude mít i vice místa pro cestující) a přemýšlíme, jak se taková kráva dokáže vznést do vzduchu. Slova prapodivně znějícího hlasu kapitána se špatnou angličtinou – V odhaduje, že je nalitej – nám moc klidu nepřidává. Po dalších 20 minutách jsme ve vzduchu a čeká nás úmorná 9,5 hodiny trvající cesta.
….. pokračuje na další straně