Den 5. – Pátek
Budíček v 8:00. Slejvák. Jdu na snídani a vymýšlím alternativy. Jediný, co vymyslím, je to, že budu na pokoji až do 12:00 a budu doufat, že to přestane. Tak se válím v posteli, čtu časopis, lezu po internetu. Déšť snad ještě nabyl na intenzitě. Taky zjišťuju, že se mi nedobíjí iPhone. Na recepci mi půjčují nabíječku. Vylučovací metodou zjistím, že je to kablíkem. Nabiju teda telefon, co to jde. Ve dvanáct jdu na recepci zaplatit ubytko, vrátit nabíječku a kouknout na motorku. Je to zánovní skútr se řazením (řekl jsem, že ten včerejší nechci, že bych se bál, že mě to někde nechá). Musím před nimi udělat kolečko po vnitrobloku, aby mi věřili, že umím řadit… Pak podepíšeme smlouvu na pět dní s tím, že kdybych nestíhal, zavolám (to jsem zvědavej, jak se domluvíme). Věnují mi novou pláštěnku, kterou na sebe ani nenavléknu, tak mi půjčují své poncho. Ptám se, kde koupit kabel k iPhone, tak mi půjčují i nabíječku. Nevím, jestli jsou tam ochotní nebo je to jazyková bariéra.
Vyrážím do velkého lijáku směr Yen Minh. U první benzínky natankuju. Pak už je to asi 120 km na sever, z nějakých 200 m nadm.výšky do 1500 m. Potkávám skupinku dětí bez dozoru, které chtějí mou napůl vypitou vodu na nosiči. Tak jim jí dám a vypadá to, že mají všechny žízeň. Chudáci. Cestou vymrzlý a mokrý zastavuju na nějaké vyhlídce s bistrem. Udělají mi výborný zázvorový čaj a kafe. Pokochám se výhledem na hory a jedu dál. Asi po 400 m narazím na bistro, kde si dám polévku s vepřovým masem. Dobrá. Nevím, jestli mi to nedali do psí misky, protože se kolem mě pořád ochomýtá jejich čokl a vrčí. Majitel mě seznamuje s jejich ročním asi synkem, kterému se to ale moc nelíbí. Jinak tady děti na každého bílého děti pokřikují HELLO, mávají a někteří chtějí procvičovat angličtinu. Hodně se tady jede přes Google translator, jak jsem zmiňoval. Snažím se zjistit, zda do hor potřebuji povolení, o kterém jsem četl ve článcích na internetu, ale slovu PERMIT tady nikdo nerozumí. Tak asi do hor vyrazím bez povolení. Že jsem ho nevyřídil v Ha Giangu… Silnice, která na mapě je kreslená jako první třída, je pro představu u nás taková hodně rozbitá polňačka. Když jsem přejel hřeben, najednou mlha, zima a z té mlhy se každou chvíli vynoří buvoli a taky mě nějaký místní parchant strašil mrtvou krysou a hrozně se smál, jak jsem se lekl. Děti jsou všude stejný. Celou cestu mě bolí hlava a zub. Do Yen Minh jsem dorazil před setměním, našel bankomat, vybral dva miliony a našel ubytko. Celkem slušný pokoj s koupelnou a klimou. Majitelé se ptají, zda s nimi povečeřím, ale nemám vůbec chuť něco jíst a jdu si dát někam pivo. Volám Erikovi, jak dorazil, v rychlosti si vše řekneme a loučíme se, protože razí někam ven se svými novými přáteli (obdivuju ho, jak se dokáže rychle seznámit…). Cestou po městě narážím na restauraci, kde mají BunCha. Tedy jen na obrázku. Tak si dám smaženou rýži s vepřovým masem. Zase kosti! Jinak to celkem ujde, hodně zeleniny. Pak jdu na pokoj a ve 20 hod. uléhám s Ibalginem. Usnu skoro okamžitě, ale po chvíli mě budí hlasitá TV majitelů a nějaký píčus na ulici co 10 sekund troubí. Tak si pouštím videa na YouTube a asi ve 23 hod znovu zaberu.