Úterý
Nad ránem se mi chce na malou, ale jeden z ubytovaných asi usnul na hajzlu. Jediném. Při čekání znovu usnu a vzbudím se v půl devátý. Jdu si dát snídani. Na výběr jsou vločky, jogurt, kafe, tousťák, marmeláda a džusy. A pak nějaký sojový nápoje. Což zjistím, když si vločky zaleju sojovým kafem. Ale není to špatný.
Pak na lehko vyrazím do města. Cestou si v mercadu (potraviny) koupím pro jistotu banány a vodu. Najdu park. Je celkem velký a nabízí krásný výhledy na moře i město. Dělám fotky, musím se probíjet davy důchodců, které sem naváží autobusy a pak si najdu klidný místo a chvíli rozjímám u cíga. Vrátím se do hostelu tak akorát, pobalím a jdu na nádraží. Na radu majitele jinou cestou, než jsem včera přišel a dojdu na opačný konec avenidi (ulice) než potřebuju. Času dost. Na nádraží je pořád okénko AUTNY (aut.společnost) zavřené, tak si odskočím a jdu na nástupiště. Tady stojím ve frontě asi uprostřed a k mému zděšení volají dopředu lidi, kteří mají koupeny jízdenky přes internet. Což jsou všichni a prakticky to znamená, že jsem rázem poslední a přes sklo vidím, jak si řidiči prsty ukazují dvojku. Doufám, že to je počet zbývajících volných sedaček. Mám kliku a lístek mi prodají. Celou dobu se mezi sebou hádají, asi není jasné, kdo bude řídit. S pětiminutovým zpožděním se autobus dává konečně do pohybu. Za chvilku jsme na hranicích a frčíme do Porta. Mám v plánu přesun na pláž a koupání a večer ve městě nějakou dobrou véču, nákup a sezení s portským na náplavce 🙂
Do Porta to přijelo na stejnou stanici, jako když jsem přiletěl, tedy Casa da Musica. Takže jsem se tam cítil jako doma. Potkal jsem dva autobusáky, tak jsem se jich rovnou zeptal, kudy na pláž. Slušnou portugalštinou mi vysvětlili cestu linkou 201 na konečnou do Foz. Šel jsem nejdřív do parku a koupil si svačinooběd. Pak jsem sedl na autobus a frčel na konečnou. Pláže byly asi 4, ale nic moc. A bylo tam narváno, asi místňáky. Voda v oceánu byla ledová Chvíli jsem se máčel a pak hned pod sprchu a to celkem třikrát. Oslovil mě tam sám od sebe jeden chlapík, zda prej jdu do Santiaga. Tak říkám ze už z. A on kde budu spát? Říkám si, co je mu do toho a odpovím, že čekám na letadlo, tak jsem se šel vykoupat a večer přečkám ve městě a na letišti. A dál mi povídal, že už to šel šestkrát, že je lepší coast varianta (tu jsem chtěl původně jít) a na ni navázat spirituální variantou. Říkal mi to potom, co jsem mu řekl, že hlavně ve Španělsku se mi to moc nelíbilo. Po šestý jsem vyrazil do města. Autobus, který měl jezdit každých 15 min, přijel asi po 30 minutách narvaný tak, že ani nezastavil a po dalších cca 20 min další. Tam už jsme se, mi čekající, vešli. Zase 2e. Je to tady jednotná cena bez ohledu na to, jak daleko člověk jede. Nechtělo se mi hledat kde a jak dobít kartu, kterou jsem koupil na letišti a použil jednou, tak OK. Vystoupil jsem u katedrály. I tady už se docela vyznám a vzal to přes most do „Stromovky“, jelikož jsem si potřeboval odskočit. Pak pro vodu. Chtěli euro, ale měl jsem v drobných něco lehce pod, tak jí dávám 20e a bába povídá „to nemáte euro“? Ukázal jsem jí, co mám. Vzala si všechny drobáky a že prej dobrý. No a jdu na tu večeři.
Dělám sociální experiment. Vlezl jsem do dražší restaurace (ujal se mě číšník-naháněč až u třetí takové restaurace) s batohem a čekám, jak se budou chovat. Dle očekávání na mě ser.., až je i naháněč musí upozornit, že stále čekám. Pak mi donesou pití a vezmou objednávku (říkal jsem, že chci ochutnat něco typicky portugalského. Doporučili mi tripas. No, už bych si to asi podruhý nedal). I ostatní hosté po mě sem tam pokukují. Přestože jsem si objednal dříve než ti, co přišli až po mě, stále nic a oni už dlabou. Halt šaty dělají člověka 😂 Je to k zblití. Kdyby tušili, že mám v kešeni ještě 300 éček, asi by skákali jinak. No nic. Čekám. Konečně. Fazole s vepřovým masem, klobáskou a dršťkama + rýže (musel jsem googlovat, protože se mi to „bílé“ maso nezdálo) S pivem 16e.
Pak jsem vyšlapal kopec, cestou koupil vína domů a sedl si v parku na svou homeless chvilku. Měl jsem sedmičku čůča v batohu. Tak jsem si dal. K tomu pár cigaret. Předtím jsem si samozřejmě nejdřív zjišťoval, jak se dostanu na letiště. Autobusáci mi portugalsky doporučovali autobus, já původně myslel, že pojedu metrem. Nevěděl jsem ale, kde je stanice metra a Casa de Musica byla daleko. Ještě mi nějaké dámy, kterých jsem se ptal na cestu, věnovali mapu města, abych k metru trefil. Rozhodl jsem se nakonec pro autobus a hledal zastávku. Nebyl jsem si jistý, že jsem správně tak jsem odchytil další dámu, která procházela a ptal se jí. Byla ochotná a dokonce klepala na okna parkujících autobusů a doptávala se řidičů. Poděkoval jsem jí portugalsky „obrigado“ a za 20 min už frčel na letiště. Po půl hoďce cígo před halou, zuby a spát jako ostatní na sedačce v odletové hale.