Den 8. – „Můj Dakine“
Ráno jsme začali výklusem pro kola. Až na konci cesty si V uvědomila, že nemáme krom peněženky žádný doklad. No zkusili jsme to i tak. Kupodivu nám kola půjčili na nicneříkající visačku klíče od pokoje. Na kolech se rušnou hlavní ulicí vracíme zpět. V dohaduje sprchu na večer, která je ve veřejné části hotelu a uskladnění našich batohů. Zabalíme, dáme sbohem našemu třídennímu azylu, a i s koly jdeme na snídani do oblíbeného bistra. Objednávka se tentokrát zasekla a musíme si objednat znovu. V je opět rozladěná. Poslední dobou má náladu jak na houpačce. Pak jedeme na kolech do mini parku. Krom opic u silnice a nějakého hororového hřbitova nic. Až když najdeme chrám, či co, vytlačíme kola do kopce, jsme u brány do parku. Čekají nás za ní celkem tři vyhlídky na Hua Hin, z nichž na druhé se jedna opice snaží V ukrást batoh z kola. Po krátké potyčce (je z toho vtipné video) se batoh se škodami daří zachránit. Pak sjedeme zpět do města a jedeme k ostrůvku na konci Hua Hinu. Tady vylezeme na vrchol, uděláme fotky a cestou zpět dáme drink. Na pláži už se koupu jen já. V má opět nějaký splín. Vracíme kola, jdeme se na trh najíst i když nemáme hlad a jdeme zpět. V 2x špatně odbočí, což jí rozčílí natolik, že se se mnou přestává bavit a rychlým tempem, které ignoruji, vyráží zpět do hotelu. Po asi hodině jí najdu u zavřené recepce sedící na schodech. Jdu zkusit sprchu a zjišťuju, že tam žádné není. Bidetovým ostřikovačem se lehce omyju a převléknu do suchých věcí, V asi taky tak, ale radši se na nic neptám. Jdeme přes trh, kde V kupuje 2x batoh pro holku a konečně zase vypadá spokojeně. Vlak má 30 minut zpoždění, jdu tedy koupit pivo a mlíko do Elevenu a před nádražím dávám retko. Oslovuje mě mladá Thajka, která se chce asi kamarádit ve vlaku… Bohužel jí odmítám s tím, že už jednu kamarádku mám a vracím se k V. Vlak přijíždí ve 21:30, uléháme každý do své postele a za neskutečného hluku (vyšlo na mě místo u spojovacích dveří) vyrážíme na cca 700 km dlouhou cestu.