Den 11. – Čtvrtek
Noc nic moc, zase hluk z chodby. Vstávají tady dost brzy. Vyrazil jsem se zeptat na check-out a snídani. Nová recepční trochu mluvila anglicky a divila se, že budu odjíždět. Musel jsem jí v mobilu ukázat, že jsem to včas přebookoval. Kus od hotelu měli výborný kebab za 15,- Cestou jsem hledal hotel, který měl stát na noc stejně, ale měl daleko vyšší kvalitu. Našel jsem ho a prý se za dvě hodiny můžu přijít ubytovat. Jdu se tedy projít po městě. Hluk, vedro. Ujdu asi 4 km a dám si kafe kus od hotelu. Hodně silný. Přemýšlím, co tady budu dělat. Jsem docela zoufalý. Nakonec se rozhodnu, že se přesunu k jezeru, asi 25 km daleko. Je tam i nějaký ubytko a dá se tam chodit. Kouknu znovu do fake obchodu, jdu se zabalit a ve dvanáct sedám na ulici a čekám, kdo si mě všimne. Do deseti minut u mě staví taxi. Ukážu mu na mapě, kam chci a jedeme. Za půl hoďky a 240,- jsem v „resortu“. Je to tady dost hrozný. Když si jdu prohlídnout ubytko, který je dost hrozný a připočtu k tomu nemožnost výletu a hada, kterého jsem zahlédl asi 200 m od resortu, beru bágl a jdu zpět. U prvního krámku si dávám dvě piva a paní nemá nazpátek, tak mi přidá ještě brambůrky. V tom horku to asi není úplně dobrý nápad jít pěšky. Po chvíli narazím na nějaký zábavní park. Parkoviště je plný Vietnamců a ke mně se řítí jakýsi mladík a chce se se mnou fotit. Koupím lístek a jdu se podívat na místní matějskou. Spousta stánků se vším možným, spousta občerstvení a budhistický chrám. A dost Vietnamců na mě volá a fotí se se mnou. Jsem tady za exota. Propocený vysoký běloch s batohem sem úplně nepasuje. Asi jak černoch v Albertu. Součástí matějské je i koupaliště. Asi 5 bazénů. Beru si plavky, plavčíci mě vykazují do bazénu s největší hloubkou. Střídám plavání a bistro. Někteří se mě tady bojí. Když jsem si šel pro párek, nějaký mladík se mě tak polekal, že málem upustil párek, který si zrovna koupil, což pobavilo mě i prodavačku. Dám si 4x bazén a v 17 hod. to balím. Blíží se bouřka. Během deseti minut se zatáhne a přijde dost silný liják a bouřka přímo nad nás. Chytnu místo pod plechovou střechou altánu. Přibíhají tři Vietnamky, které pracovaly na zahrádce. Leje hodně a vítr to metá tak, že ač pod střechou, stejně jsme za chvíli mokří. Bouřka je přímo nad námi. Když uhodí blesk blízko nás, Vietnamky začnou pištět. Říkám si, že to asi není dobrý. K parku přijíždí minibus. Ptám se Vietnamek, zda to jede do Nguyenu. Odkývají mi to (jako tady ostatně cokoliv). Vyběhnu za autobusem, který mi stejně ujede, ovšem pouze na parkoviště a má padla a během 5 sekund jsem durch. Schovám se pod další plechový azyl s několika místními skútristy. Odpoledne jsem na tomto místě viděl stavět bus na znamení tak doufám, že budu mít štěstí. Déšť polevil, a i sluníčko vylezlo. Jede bus. Mávám na něj, volám na něj, ale jede dál. Vietnamka mi ukazuje, že má stanici „tam“. Je to asi 150 m. Tak tam běžím, řvu, mávám, ale jede pryč. Po tomto rezignuju a jdu pěšky. Po 200m stánek. Nabízí mi pláštěnku. Ukazuju, že jsem úplně mokrej a že by mi byla k ničemu. Paní za chvíli sbalí věci, děti, nasedne na moped a odjíždí. Zůstane tam se mnou jen nějaký mladík, který po chvíli taky startuje. Přijede ke mně a říká ať sedám. Veze mě až do města. Sice risk bez helmy a v dešti a navíc je silnice po bouřce samá větev, bláto a kamení a taky stopy po nějaké bouračce, ale jedu s ním. Dovezeme mě někam k centru, dám mu kilo, i když nic nechce a podle navigace vidím, že to je k hotelu jen kilák. Super. Cestou zase budím rozruch. Narazím na nějakou lepší restauraci. Paní s dítětem na ruce na mě volá obligátní „hello“, tak si objednám pivo. Pak se ptám, zda mají Pho-Bo. Napíše mi do překladače, že mi jí udělají s hovězím. Za chvíli mi přistane na talíři jídlo s nudlemi, zeleninou a hovězím (asi Pho nemají). Ještě prckovi dávám jedny z posledních medvídků, které jsem dovezl na „úplatky“. Účtuje si 100,- a nemá nazpátek. Manžel jede rozměnit a oni si mezitím dávají Pho-Bo!! Pak najdu hotel a něco tak čistého a luxusního mi doslova pohladí duši. Sprchuju se snad 15 minut. Pak se obléknu do zbytku suchých věcí a vyrazím na ulici. Za rohem narazím na stánek s místním čajem (Thai Nguyen je vyhlášená čajová oblast) a koupím půlkilovku zeleného čaje a jdu ještě kousek, ale prší, tak se vracím zpátky. U stánku s čajem je nějaký chlapík a ptá se, kde jsem to koupil a za kolik. Řeknu mu to a říká, že je to dobrá cena. A ať si sednu a vypiju s ním čaj, abych věděl, jak to chutná. No tak s ním sedím, popíjíme silný zelený čaj, pokuřujeme a blafáme anglicky. Spíš teda poslouchám, jak jsou na tom Vietnamci špatně. Komunismus, chudoba, mizerný platy. On jako IT inženýr si vydělá víc jako řidič než jako IT. Asi za 45 minut se zvedám a jdu si užívat svého pokoje. Je úžasný!