Den 12. – Pátek
Ráno jsem vstal v mém luxusním pokoji, vyrazil na kebab a třikrát se ptal recepční, zda má místní muzeum, které chci dnes navštívit, otevřeno. Třikrát mi řekla, že ano. Dal jsem sprchu a ve dvanáct vyrazil taxíkem k muzeu. Samozřejmě zavřeno. Šel jsem si dát pivo na streetu a čekal na půl druhou, až to otevřou. Ještě jsem si tam prolezl nějaký parčík s památníkem. Pak začalo poměrně lejt. Čekal jsem až to opadne a vyrazil. Muzeum celkem velký, ale uvnitř dost horko. Sem tam popisek v angličtině.. To nebylo úplně komfortní, tak jsem asi po hodině vylezl a zjistil, že to má i venkovní expozici a šel jsem na obhlídku. Včas jsem si všimnul, že po cestě, kterou jsem chtěl vyrazit, si Vietnamčíci trénují střelbu. Naštěstí snad jen ze vzduchovek. Ale v podstatě mezi lidmi, jeden na mě řval asi ať vypadnu. Nechápal jsem a šel jsem že zeptat ke vstupu, co to má bejt. Paní nerozuměla, ale viděl jsem, že nějaký mladý Korejec míří do těch míst beze strachu, tak jsem vyrazil opatrně za ním. Prošel jsem pár modelů domů různých etnik v autentické velikosti a v půl čtvrtý vyrazil směr zastávka minivanů do Hanoje, která byla asi 2 km daleko. Nicméně to mělo podle netu jet až v pět, tak jsem nespěchal. Asi po půl km mě zastavil nějaký děda s motorkou, kam že prej jdu a ať si sednu, že za 20,- sveze. Tak jsem jel. Když mě dovezl na místo, chtěl 30,-. Říkám, že ne, že dvacet a jdu pryč a on na mě volá, tak říkám že ne. Až potom pochopím, že chce zpátky helmu, kterou jsem si zapomněl sundat.
Taxík do Hanoje mě vezme už ve čtyři, tak čekám jen 7 minut a nastupuju. Jsem úplně mokrej a vyšlo na mě místo mezi nějakou holkou a pánem. Pán se mě štítí (asi dost smrdím a jsem zpocenej) ale holka na mě spokojeně usne. Párkrát se probudí, ale pak zase do limbu. V Hanoji mě vyhazují na dohodnutém místě, kde má čekat Erik. Samozřejmě nečeká. Když mu volám, že prý to špatně odhadl a je někde na cestě. Píčus. Tak si dám na ulici pivo, pak si zapnu navigaci a jdu hledat hotel sám. Cestou mě dožene Erik a pořád si chce brát taxi (není moc chodivej), ale dojdeme to pěšky. Když dorazíme, jsem v šoku. Jednak z prostředí, a nakonec i z ubytování. Je to apartmán, ale skoro nic tady nefunguje. Jsem docela nsr. Říkám, že si na zítra najdu jiný ubytování. Jdu si dát sprchu a zjišťuju, že to celodenní svědění je nějaká vyrážka. Erik říká, že je to svrab, že to měl a že se to musí něčím mazat. Nejsem úplně nadšedej, ale zatím to mám lokálně. Pak jdeme do města, spíš jedeme, protože to je daleko. Večere v nějakým Erikově bistru, pivo v nějakým Erikově baru a na trhy. Moc mě to nebaví, do toho začne pršet. Pak dojedeme na hotel. Já jdu spát, Erik jde na disko. Naštěstí brzy usnu. Svědění je snesitelné.