Den 8. – Pondělí
Dnes mě opět vzbudil hluk z hotelu. Asi v osm jsem se vykopal a šel si sehnat snídani. Cestou jsem zahlédl kluka a vzpomněl si, že od něj nemám fotky. Bloumám městem a hledám bankomat. Zvolím špatný směr a najdu asi až po dvou nachozených kilometrech. Ze dvou bankomatů si vyberu ten, který mi nedá prachy a spolkne kartu. Stres. Naštěstí je vedle banka, ale nikdo se se mnou nebaví a něco si mezi sebou říkají vietnamsky a mají ze mě prdel. Jdu teda ven hlídat bankomat a snažím se dovolat na hotline. Nic. V tom přijíždí nějaká žena na mopedu a jde si vybrat prachy. Naštěstí mluví anglicky a já jí vysvětlím situaci. Jde do banky a tam to těm trotlům říká v jejich jazyce. Pak mi řekne, že do 5 minut někdo přijede. Po 15 minutách přijde chlapík s klíčem, otevře bankomat a říká „NO CARD„. Kouknu se taky a karta tam není. Jsem v šoku. Točí ještě gumičkami posunu, ale nic. V zoufalství prolezu peněženku a karta je tam. Nechápu, je toho na mě nějak moc. Vyberu tedy z druhého bankomatu a jdu za klukem. Vyměníme kontakty na FB a pošleme si fotky. Dám mu dvě kila za včerejšek, aby na mě nevzpomínal ve zlém a jdu balit. Po jedenácté to tady opouštím a před hotelem potkám policajta, který mi říká „good bye“. Kupodivu je to majitel hotelu. Má asi dvě zaměstnání 😊. Natankuju plnou a jedu na průsmyk MaPiLeng. Nádherný panorama. Najdu nějakou stezku do hor a jdu po ní pěšky asi 5 km. Končí v jakési etnické vesnici. Kdybych o těchto stezkách věděl dopředu, asi by se to dalo jít s batohem jako vícedenní trek. Vracím se k motorce a pokračuju k Meo Vac (město). Na jednom hřebeni je restaurace, tak zastavuju a dávám si oběd. Na terase jsou tři zhulenci a světe div se, jeden z nich je číšník ze včerejší pizzerie. Zdraví mě se smíchem generovaným marihuanou, poznává mě a pamatuje si, co jsem si dal. Tak mu říkám, že jsem chtěl sice pizzu, ale že těstoviny byly celkem dobrý. Tady si dám výborný oběd s pitím asi tak za třetinovou cenu pizzy a jedu dál. Meo Vac jen projíždím a pokračuju na výpadovku na Ha Gia. Motorce nějak dochází dech hlavně v serpentýnách. Mezi horami se mi začíná nějak podezřele zmenšovat zásoba benzínu. Do Ha Gia je to ještě asi 15 km a jezdí tam mraky bílých motorkářů. Tím, že nemám objednaný ubytko a dochází benzín, se rozhodnu to otočit zpět na hlavní, což je nějakých 10 km přes hory a jedu do Yen Minh, kde jsem si narychlo booknul luxusní pokoj v hotelu za 250,-. V serpentýnách mě zastavují dvě malé děti a snaží se mi ukrást vše, co není pevně přivázané. Dám jim vodu a nějakou sušenku, ale mapu jim vyrvu, tu potřebuju. Do města dorazím před setměním, bohužel je hotel celkem daleko od centra. Ale pokoj luxusní. Po sprše už za tmy vyrazím na večeři, je to docela napínavá cesta, protože cestou z hotelu na mě ze tmy vyběhnou dva psi a moc přátelsky neštěkají. V jedný restauraci sednu a na doporučení majitele si dám kachnu s rýží. Bohužel z kuchyně opět slyším sekáček. No nic. Žužlám kachní kosti, ale je to docela dobrý jídlo. Pak malý nákup a zpět na hotel. Všudypřítomné „hello“ od malých dětí už ignoruju. Jsem docela spálený, dám sprchu, zavolám si s Erikem a jdu spát.