Den 9. – Úterý
Dnes jsem spal do půl osmý. Po ranní hygieně dožahnu happy water na vypálení červa a jdu shánět snídani. Místní dívky mi vyjadřují lásku posíláním vzdušných polibků. Je jim asi tak pět let 😊 Kafe tady nikde nemají, tak si koupím aspoň ledovou kávu v plechovce a nějaký zelený sladký pečivo. Je to buchta s pudinkem uvnitř. Cestou zpátky přeci jen narazím na bistro s nápisem coffee. Po lehkém nedorozumění způsobeném jazykovou bariérou objednávám hot coffee. Je to instant zalitý vodou z termosky a dá mi k tomu skleničku s ledem. Při pití musím asi desetkrát říct hello jejímu ročnímu synkovi. Pak jdu na hotel. Tady se válím do dvanácti. Pak zajedu pro benzín a vyrážím směr Ha Giang. Mám v plánu prozkoumat jeskyni, která je cestou u Tao Lac. Mělo by to být i s krátkým trekem. Dnes jsem je rozhodl, že Ba Be (nár. park) nedám a pojedu do Ninh Binh (taky národní park). Tedy zítra. Bude to 6 hodin do Hanoje a tam budu doufat, že mi něco pojede dolů pod Hanoj a že tam seženu ubytko. Vyjíždím. V horách je příjemný chládek. Hned za městem je vyhlídka. Vyšplhám se tam, udělám pár fotek – konečně jsem se naučil i režim panorama – a jedu dál. Cestou se zastavuju u opuštěnýho krámku nějaký babky a dám si pivo. Jsou to fakt chudáci. Netuším, z čeho žijí. Pak se kochám krajinou a jedu k jeskyni. Cestou potkám na první pohled luxusní restauraci a ke svému překvapení mě tam oběd s pitím a dýškem vyjde na pouhých 60,- Kč. A bylo to konečně maso, a ještě k tomu výborný. Pak jedu do jeskyně. Moped zdolá poslední kopec a následuje asi 5 km klesání k parkovišti u jeskyně. Zaplatím parkovné a u malé holčičky si koupím pití (i když mám) protože na mě furt volá „hello“. Cesta k jeskyni má snad tisíc schodů. Vyčerpaný, ulepený od potu a prachu jdu do mega jeskyně plné krápníků. Takové velké Koněprusy. Chodník v jeskyni vede místy i skrz krápníky. Od jednoho jsem dostal pecku do zad. Zajímalo by mě, jak dlouho ty krápníky v cestě vydrží. Po hodině šlapu tisíc schodů dolů. U druhého krámku vedle parkingu kupuju taky vodu, aby to prodávající děti měly vyrovnané. S mopedem vyšplháme kopec a drandím ke Qan Ba. Nahoře na jednom z kopců je vyhlídka, kde jsem si dával zázvorový čaj cestou tam, ale dnes je hezky, tak dám pivko, Relax a fotím. Pak už mě čeká jen nudná cesta do Ha Giang. Překvapuje mě, jak je to dlouhé. Cesta tam mi přišla rychlejší. Ještě před vrácením motorky jedu zjistit spoje na zítra a cestou vidím, že hotel, ve kterém chci přespat je v obležení turistů. Když přijedu z autobusáku do hotelu, personál je tam jiný než posledně a vůbec nechápou, že chci vrátit motorku. V podstatě jim jí vnutím potom, co jim v mobilu ukážu fotku smlouvy, kterou jsem dostal při půjčení. Vezmu pokoj 407 (ještě jí tvrdím, že jsem ho měl i posledně). Sice mi přijde trochu jiný, než si ho pamatuju, ale říkám si, že to je tím, že spím pokaždé jinde. Volá Erik. Chce, abych přijel zítra za ním. Dokonce mi hledá spoje a dělá promo tomu místu, kde je (Thai Nguyen). Ještě to musím promyslet. Pak sprcha a zase bolest hlavy. Na večeři nepůjdu. Dávám si čaj a dva paraleny. Čtu si, když začne zvonit pokojový telefon. Volají z recepce, že je něco s motorkou. Jdu dolů a tam je chlapík, který mi jí půjčoval. Chce klíče. Říkám, že jsem vše odevzdal tomu jeho připitomělému kolegovi. Kluk to vytáhne ze skladu a všichni jsme spokojený. Od recepční se pak dozvím, že to byla jeho vlastní motorka. Zítra mu musím něco dát, protože jsem jí vrátil celou zablácenou. Na pokoji se snažím usnout, ale moc to nejde, protože Vietnamčíci ze zájezdu dělají hroznej bordel (asi to jsou nějací grandi z Hanoje). Moc se nevyspím. Budí mě bouřka, špatný sny a dole asi někdo vraždí psa (neskutečný řev a kňučení (4:00)).