Úterý
Vstáváme v devět. Já vyspalej do růžova. Verča říká, že se moc nevyspala. Snídaně, sušíme věci, já si jdu ještě lehnout a Verča si vyřizuje zprávy. Pobalíme a vyrážíme. Změna. Nevyrážíme. Ještě, že jsme neměli sbalený stan. Začíná pršet. Naházíme vše do stanu včetně nás a čekáme. Rozprší se celkem fest. Po půlhodině to vypadá nadějně, tak rychle sbalíme stan a jdeme se prodírat lesem pro vodu. Nabereme a po krátkém stoupání potkáme dva mladý kluky, kteří si zrovna vaří. Pokecáme, dozvíme se o super chatě, kterou máme dnes potkat a mohli bychom v ní přespat. Z vyprávění rozumíme, že jsou na cestě teprve první den a když se loučíme, slyšíme – „Františku, je to tady!“. Začalo právě lejt jak z konve. My už si ani nebereme pláštěnky. Oba jsme durch, mě je navíc zima. Naštěstí přijde stoupák a já se zahřeju. Cestou je spousta borůvek, tak se trochu naláduju. Verča mi zase mizí z dohledu. Cestou mi kreslí klacíkem šipky a srdíčka. Láska 🙂 Doženu jí až na vrcholu KLAK. Krásná skála s krásnými rozhledy, a hlavně už zase svítí sluníčko. Jsou tři hodiny. Dáme oběd a kocháme se. Po obědě sestupujeme strmě dolů. No Rumunsko. Všude popadané stromy, houštiny a mouchy. Na „posraný“ louce (od krav) potkáváme čtyři Poláky, kteří se nás ptají na vodu a vypadají dost zoufale. Ukazuju jim v mobilu, kde jsem viděl poslední značku vody, ale na mapách značka není. Ptáme se jich, zda chtějí od nás aspoň napít, ale nechtěj, že prý má každý z nich ještě dva litry. To mají víc než my 🙂 Také mluví o té chatě jako ti kluci. Začínám se těšit. Pořád klesáme. Pak zase chvilku stoupáme. Když jdeme po louce, potkáváme dva Poláky. Verča na ně mluví slovensky, ale spíš rozumějí češtině (krava/kráva). Z lesa se občas ozve zvířecí zvuk. Myslím, že je to medvěd, ale Verča říká, že kráva. Prý je viděla. Před námi nádherné panorama Malé Fatry. Verča mě poučí, že Malá Fatra je ve skutečnosti vyšší než Velká Fatra. To jsem nevěděl. Zase sestupujeme. Potkáváme mladého Slováka se psem a celý nadšený se nás ptá, zda jsme viděli „MEDVEDIKY“? Říkáme, že ne a on, že dva jsou dole v sedle, kam jdeme. A že když půjdeme potichu, „zbadáme ich“. Těším se. Bohužel nic. Pořád sestupujeme a vidíme jakousi chatu, ale jdeme dál prudkým srázem až na rozcestí Sedlo, kde máme za to, že je ta naše chata. Ale není. Bohužel jsme si to neověřili a spoléhali se na to, že je prostě tady. Tady je ale jen panelová cesta a několik stožárů vysokého napětí. A pod námi v údolí hlučná silnice. Jsem naštvaný. Jak jsme to mohli minout. Verča říká, že to nevadí a vaří čaj. Ještě v naději probíhám okolí a pak jdu frustrovanej pro vodu. Nakonec zastanujeme pod dráty na takovým vršku. Hygiena, cígo a zalezeme. Verča se mě snaží něžnostmi rozveselit. Spát se nám moc nechce, ale zkoušíme to. Najednou divný zvuk. Jsme vzhůru a přemýšlíme, co to bylo. Raději vylezu s čelovkou ven a vyhodím odpadky daleko od stanu a pokusím se lépe přidělat plachtu. Byl to asi jen vítr. Pak se mi podaří usnout. Párkrát se ještě vzbudím, ale vždy hned zaberu. Verča v noci opět nespala.
